oops, my hand is out of place

 Ahojky<3

není to dlouho od toho co jsem vydala poslední článek, ale dodržím co jsem řekla a teď vás zasypu článkama a budu se snažit, opravdu.

Tento článek bude věnován mě:) Konkrétně mé ruce která si toho poslední měsíc trochu prožila.

Byli jsme na pobytu se spousty přátel. Spoustu dětí, hluku, jídla, program, smích, no znáte to... Já jsem se se Sárou a Julčou zúčastnila programu pro puberťáky kde jsme měly nejvíc vrstevníků a bylo to úžasný! Šplhali jsme po skalách, povídali si, hráli přehazovanou a fotbal, soustředili se i na duchovní a osobní rozvoj a měli možnost navzájem se poznat. Takhle jsme trávili celé 3 dny, po večerech jsme se s holkama procházely po celém areálu a dávaly si pitomý úkoly. Co čekáte od 14ti letých holek? Já jsem se i zapojila do programu pro všechny a přijmula žádost o moderování celého večera talentů. Uf, byla docela fuška půl hodiny před začátkem sepisovat všechna čísla, pořadí, k tomu ještě kvíz a do toho se bát že se budu zakoktávat a že se to nebude líbit. Lidi. Ne. Byla to bomba! Ty pochvaly jsem potřebovala, protože mi bušilo srdce ještě na konci <3 do programu jsem přispěla i choreografií kterou jsem naučila tři holky a k tomu jim hrála na kytaru a zpívala. Ohhh, ty byly dokonalýýý🥺🥰 když jsme konečně z té zadýchané haly vylezli, holky mě přemluvily si s nimi a ještě dalšíma 15 zahrát hru policajti a zloději ve tmě a rose. A co se nestalo? Když už jsem zbyla jen já, tak jsem se rozběhla vysvobodit ostatní zlodějíčky, sklouzla se na svahu a vyhodila si pravý loket.

Naštěstí na Mariapoli byl chirurg (táta Julči) a ten mi loket nahodil a dal do dlahy. Další den jsme k němu jeli do nemocnice na rentgen a táta byl ještě navštívit svého kamaráda na lůžku po operaci lokte. Vtip byl v tom, že když se můj rentgen vyhodnotil, ukázalo se, že nejde jen o vykloubení lokte (to samo o sobě už není moc normální :D) ale že mi k tomu upadla část kosti a je moc daleko, než aby mohla srůst. "Chcete si před operací ještě zajet domů nebo tu zůstaneš rovnou?"

Abych pravdu řekla, bylo mi to k smíchu. Před 20 hodinami jsem se ještě schovávala za stromy a za dalších 20 hodin už budu po operaci? Ok. To je naprosto normální🤦‍♀️

Takže jsme ještě jeli domů, sbalili kufr, já jsem napsala zprávy lidem které to zajímalo, navečeřela se a jelo se. V nemocnici na mě byly sestřičky moc milé a měla jsem tam docela pohodičku. Tu noc jsem toho moc nenaspala, vůbec mi nešlo usnout a jenom jsem se převalovala a spala nakonec 2 hodiny. Ráno mi udělali odběry, dali potřebné info a nechali mě. V čase před operací mi sestřička přinesla "omamovací léky" a řekla ať už jsem spíš v klidu. No a co omámená Klárka neudělá? Zajde si na záchod. To bylo v pohodě, ale když jsem se vracela, nevím kam jsem se koukala nebo jestli jsem měla zavřený oči, ale najednou se ozvala rána a já jsem plnou rychlostí narazila do postele vedle té mé. Naštěstí jsem na té straně měla sádru, jinak bych nechtěla ty modřiny vidět🤦‍♀️ radši jsem si už lehla, schytala poznámku že je vidět že léky působí a byla do mě stříknuta taková dávka antibiotik, co jsem ještě neviděla. A potom už mě vezli přes celou nemocnici do operačního sálu. Já jsem si tuhle cestu tak užívala (na rozdíl od té zpětné...)! V sále mě už napojili na všechno možný, zase do mě něco stříkli, dali mi plynovou masku a já ještě vyzvídala co mě uspí, jestli ta injekce nebo plyn. Injekce. Aha tak to j..............

A už jsem zase vzhůru, ale vůbec si tak nepřipadám. Jsem strašně unavená a slabá. Když si mé probuzenosti všimnou, požádají mě, abych přelezla na jiné lehátko. Cože? Jak to mám jako udělat, vždyť skoro necítím tělo! Ok, až na to že jsem jim na operačním sálu málem hodila hubu na zem tak už mě konečně převáželi zpět do mého pokoje. Tuhle cestu jsem ani nemohla udržet otevřené oči. Na pokoji se po mě znova požadovalo přelézt z postele na postel, naštěstí se už ale poučili a drželi mě. Hlavou mi prolétla myšlenka "hmm, když mám v ruce šrouby jsem takový robot?". Potom jsem dalších 5 hodin jenom spala.

V nemocnici jsem pak byla ještě 2 den a navštívila mě mamka s Julčou a čokoládou:) Bylo to milé, v nemocnici jsem posbírala spoustu podpisů a když mě babička odvážela, ukázala jsem jí v Ústí cukrárnu s nejlepší limonádou do které se babička úplně zamilovala. Doma jsem potom jen odpočívala, na noc si vzala paralen proti bolesti a koukala na všechno možný, dočetla Harryho, vyprávěla o svých nemocničních zážitcích a zkoušela psát levou rukou (eee...).

Po víkendu jsem zase nastoupila do školy, nechala si podepsat dlahu, nechala si psát Sárou zápisy, nosit obědy, batoh, ... Navštívila jsem i oslavu o které si myslím, že mě tam má sádra nezastavila ani na sekundu, tančila jsem tak 5 hodin v kuse? No problem. Se sádrou jsem byla na pár přespávačkách, na setkání, chodila na kontroly a nedávno mi už byla dlaha sundána a rozcvičování má pokračovat i přes bolest. Teď je to týden od sundání dlahy, chodím s rukou tak napolo nataženou a vypadá to dost vtipně, ale to se rozhýbe... jsme v karanténě tak by neměl být nikdo koho by to iritovalo. Nakonec operaci jsem měla 29. 9. tak to už je měsíc a uběhlo to docela rychle:) Takže když to zhodnotím:

VÝHODY: 

píšou za tebe, nosí ti obědy, nosí ti batoh, odpustí ti když jíš jak čuňík, namažou ti chleba, nemusíš umývat nádobí, máš spooooustu volna, nechodíš na tělák + uvědomíš si jaká je výhoda mít 2 ruce

NEVÝHODY:

blbě se ti spí, říkají že je nespravedlivé že nepíšeš testy, místo testů jsi zkoušená, nevíš co máš dělat se svým volným časem (nemůžeš vyrábět, malovat, psát, ...), nevejdeš se do ničeho uplýho ani do žádné bundy (funguje vesta, svetr), záchod, blbě se ti jí, trvá než se naučíš pracovat levou rukou

A tady máte alespoň nějaké shrnutí mého příběhu: