3 months in the us

Hello everybody,

nice to see you again in here! Today I would like to showwwwslooowdown, ok nebudu lhát, moje angličtina definitivně nepostačí, abych v ní napsala článek a ani by se mi (vám?) ho nechtělo v angličtině číst, takže raději pojďme rovnou psát v našem skvostném českém jazyce. Děkuji.

Ahoj všichni a vítám vás po menší (🤏) pauze opět na tomto blogu, jenž si malé 12ti leté já založilo před dvěma lety <3

Dnes budu psát o mých 3 měsících v usa, kam jsme s rodinou za cílem rodinného experimentu vyrazili 1. června a vrátili se koncem srpna. Hustý, říkáte/me si.

Přemýšlela jsem jak článek pojmout, jelikož dá se psát o všem a zároveň o ničem, takže bych si udělala menší osnovičku: 1) iniciativa výletu 2) průběh 3) lidé a cestování 4) co si odnáším. Po celé tři měsíce jsem si pečlivě vedla deník, takže to mám hezky zaznamenané a můžu vám lépe vyprávět (díky Klári:)).

1

Všichni nějak tušíme, že naše rodina je tak trochu poťouchlá. Rozlítaný všude možně, na plánování nemaj čas, potřebovali by ho asi tak jednou tolik a málo nás taky není:)) Rodiče nám chtějí dát co mohou a taky nás lépe poznat, a tak rodiče v r. 2016 (na cestě z Itálie) prohlásili, že za 6-7 let do Ameriky. bum. 2022.

To, že by se něco takového uskutečnilo jsme začali zvažovat až v únoru, což je taky prča (už se těším až si na nový rok pustím tu nahrávku z 1. 1. 2022 a budu se divit, jak jsem nic nevěděla). Rodiče chtěli především trávit intenzivně (!) čas s rodinou a tak nás vytáhla někam, kde jinou možnost mít nebudeme.

2

Když už jsem začátkem dubna věděla, že se někam jede a nebudu tu 3 měsíce (missnu prázdniny!!), do konce května jsem si s kamarády naplánovala program vypočítaný na dny (ale o květnu, spolču atd. až příště - příště bude, fakt!). A ten čas byl něco nádhernýho a na tento měsíc budu ještě dlouho vzpomínat <3 A tak když jsem si užila párty, rozlučku a poslední odpoledne u splavu, nás ráno odvezli (vůbec se nám ta 2 hodinová rezerva nehodila a vůbec jsme ještě netiskli na poslední chvíli covid dokumenty ...heh) na Pražské letiště a pomalu nás oceán čím víc oddaloval od našeho domova. uf.

Když se mě lidé ptají, tak bylo, odpovídám že dobrá zkušenost, protože jednoslovně to prostě vyjádřit nejde. Takže tady vám dám souhrn, co to ta 'dobrá zkušenost' je:

Tyhle 3 měsíce jsme měli "základnu" ve Steubenville, Ohio. 

První měsíc mě stál fakt hodně. Byl to rozjížděcí měsíc, neznali jsme tam nikoho až na naše přátele, museli jsme si navyknout jejich kultuře, časovému posunu, ... Já osobně jsem ale nejvíc prožívala šok z náhlého skoku ze svého milovaného světa kamarádů a akcí do úplně odlišného světa neznáma, rodiny a volného času. Najednou jsem měla jen internetové zprávy ze světa, ve kterém jsem se poslední dobou tak ráda pohybovala a teď jsem od nich najednou 6000 km daleko. Bylo mi fakt smutno a ten měsíc jsem žila z whatsappových každodenních aktualit, v kuse cvičila a přemýšlela, proč tady vlastně ty 3 měsíce jsme, když nemáme nic naplánovanýho (fakt jsme neměli). Hodně jsem si s holkama volala a psala a tak obecně jsem stejně žila ještě z poloviny v Česku. Třetí víkend jsem ale navštívila Steubenville summer conference a užila si atmošku mezi mladými lidmi. Jinak jsme chodili do Sycamore centra (dobrovolnické) a pomáhali jim na akcích s dětmi, rozvážet jídlo a u toho poslouchali angličtinu. Jeden týden jsem taky pomáhala na dětském Bible study campu a připravovala hry, to byla celkem zábava ale hrozný horko.

Druhý měsíc už byl lepší a myslím že uběhl rychleji. Byli jsme už tak obecně víc zvyklí na lidi, fungování s rodinou i ve městě, zvyklí být bez kamarádů a taky poslouchat angličtinu (v lepším i rozumět). Na přelomu června a července jsme byli týden ve Washingtonu D. C., tak to bylo fajn že už jsme někde byli:) Je to tam všechno obrovský, mohutný a majestátní. S bráchou jsme se taky zúčastnili týdenního HorseCampu, což bylo dost nečekaný ale nakonec moc hezký. Potom jsme s rodinou týden dojížděli do CFL (týdenní rodinný festival) a v přelomu na srpen vyrazili na cestu obytňákem okolo Michigan Lake (aaah to byla krása). Postupně se to začalo zlepšovat, naučila jsem se s lidmi seznamovat a povídat si, zvykala jsem si na rodinu a bylo to s ní čím dál lepší a obecně myslím že mnohem lepší než měsíc 1..

No a třetí měsíc byl skvělej, prostě mamka měla ty dva předešlé měsíce pravdu, že to ještě bude stát za to a stálo:) (což jsem si první týdny neuměla představit, byla jsem jen smířená s tím dělat to, kam mě vezmou a nějak to tady těch 90 dní přetrpět). S rodinou jsme byli už plně sladěná parta a mg jsme se ten měsíc společně nasmáli. První týden jsme teda objížděli jezero s vypůjčeným obytňákem a bylo to nádherný, čisté pláže, písečné duny, Chicago,... Doma jsme potom vyprali špinavé prádlo a odjeli do New Hampshire, kdy se cestou zastavili na Niagarských vodopádech a přespali u známých v jejich obytňáku (v us ho má každá třetí rodina). V NH jsem si to nesmírně užila, skvělí lidé uprostřed totální divočiny bez signálu. Tento týden pro mě byl už takovým odpočinkem, protože jsem už byla zvyklá mluvit. Jen mě mrzelo že jsem se nemohla spojit s celostátkem. Následně jsme se pak přesunuli k rodině mamčiný kamarádky (s třemi malými dětmi) ze střední. U nich jsme bydleli a navštívili odsud Philadelphii, Amish Country a NYC. A pak už 4 dny doma, rádoby rozlučka a odleeet. Kdo by to byl řekl, jak tenhle měsíc rychle uběhne :))

3

Lidí, kteří nám na tomto tříměsíčním rodinném experimentu pomohli, je opravdu mnoho, a za všechny jsem moc vděčná. Taťka se nebál ptát a mluvit s cizími a z jeho "drzosti se zeptat" jsme celou dobu čerpali (pro mě obrovské ponaučení a motivace se nebát zeptat či si říct o pomoc) - například jsme mohli zdarma vylézt do 16. patra mrakodrapu nebo vůbec jít na ten koňskej tábor. Měli jsme tam ale jednu opatrovatelskou rodinu co nám hodně moc pomohla a bylo super je tam mít, prostě mít i v dálce někoho blízkého. Měli 14tiletého syna s downíkem, který k nám často chodil ale byl to milouš. V průběhu týdnů jsem si tam našla i nějaký kamarády na akcích a různých místech, byli fakt fajn ale jelikož jsme se hodně přesouvali z místa na místo, tak to bylo spíš takový dočasný. Stejně to ale bylo worthy, páč bez lidí to není vončo!! (!!)

No a k cestování: cestovali jsme hodně, spousta dlouhých cest s vypůjčenými auty (to bylo taky dráma) - v us maj ale rozsáhlou síť dálnic (i dost přizpůsobených karavanům), tak to nebylo tak hrozný. Cestou jsem většinou pletla náramky (nebo kabelky lol), poslouchali jsme audiopříběhy a povídali si (a smáli se). Bylo pro mě zajímavé poznávat kultury a jejich rozdíly, vidět tolik krásy i jejího opaku, mg mě bavilo pozorovat lidi a dění kolem sebe. Hodím vám sem pár hezkých fotek z průběhu věků:

far away...

Steubenville Conference 2022

Library of Congress

Jefferson Memorial

Washington Monument

píchla se o Monument

Franklin Delano Roosevelt Memorial

National Gallery of Art

pozorování letadel u Tidal Basin, D. C.

záliv Atlantského oceánu u Washingtonu

se ségrou v bílém <3

Monet - milujuuuu

Library of Congress

nad Pittsburghem, 04.07.2022

srdíčko z Ohia do Česka

Faith Ranch, Ohio

s Jayeeem

dreamy sunset

CFL

Sleaping Bear Dunes, Michigan

Good Harbor Beach 669 SBDNL, Michigan

absolutně dokonale průhledná voda

m-i-l-u-j-u

moje šutříky <3

Pictured Rocks NL, Michigan

Michigan Lake beach a chil na vlnách

Cloud Gate, Chicago

aneb Chicágovská fazole

v 16. patře Trumpova mrakodrapu heh

kdy už tam budem? aneb jízda obytňákem

máršmelouny

moje putovní smečka

Tahquamenon Falls, Michigan

Cedar Point, Ohio

screeamiiiing

Niagara Falls

milované New Hampshire

bude hodně knedlíků

nosit ti lekníny...

1) to nebe 2) ten domeček na stromě 3) ti lidi <3

New York z lodi

Time Square, NYC

on the top of the world

vyhlížíme Česko jupii

4

Když se vrátím s otázkou co jsem si nejvíc užila, nevím. Od toho HorseCampu to už bylo dobrý a gradovalo to dál a dál. Kdybych se měla na nějaký z těch míst jednou vrátit s kamarády, bude to New Hampshire (a celej Michigan Lake trip uh). Ájina se mi ani tak nezlepšila, jako že jsem si na ní zvykla a přestala se bát mluvit. Po příletu jsem ale rovnou z pražského hlavního nádraží jela vlakem do Kroměříže a byla v mírnějším šoku z česky mluvícího hluku kolem sebe (bylo mi přirozenější si objednat housku v angličtině než v čj). Ponaučení co jsem tak postupně nabírala: nebát se zeptat, lidi jsou dobří; /: dej tomu čas :/; mám úplně skvělou rodinu a miluju ji; Božímu plánu neunikneš (a to je myšleno vždy v dobrém); angličtina přijde vhod heh; Česko je Česko a doma je doma a přátele jsou přátele; a další a bylo jich tak moc, jenže se mi žádný už nevybavujou, postupně mě formují a jsem za každé z nich vděčná. V deníku mám závěr na 6 A4řek ale myslím že stačí. Jsem vděčná za celou tuhle adventure ale teď už žiju opět ve své milované domovině, kde je to beztak ze všeho nejlepší. Tak zas někdy ve zprávách odsud:) byyye