pohádka o dívce a elektrice

Byla jednou jedna dvanáctiletá holka, která měla skvělý a radostný život. Někdy jí dokonce přišlo, že je život tak sladký, že se musí někdy ta chuť i zkazit! Nechtěla se tím faktem zabývat dlouho, protože se jí její život líbil a nechtěla žádnou katastrofu. Léta ubíhala a naše holka vyrostla v krásnou, moudrou i chytrou, přátelskou šestnáctiletou slečnu, která měla ráda výzvy a sebezapření. Dokonce si už jednou nechala nalepit nehty a měla tři barevné melíry! Ta dívka - jmenovala se Elen - milovala chatování a natáčení na YouTube! Dokonce už měla i spolupráci se třemi firmami a jedno video se slovenskou youtuberkou Klarisou! Natáčela hudební klipy na známé písničky. Její rodina jí v tom ráda podporovala a ona byla moc šťastná.

A jednoho dne se to stalo. Bylo ráno, polovina únoru. Elen se probudila. Ale ne pomocí budíku ale sama od sebe. Podívala se na mobil, kolik je hodin a jestli jí někdo něco napsal. Žádné správy, žádné připojení, žádný signál. No vlastně vůbec nic víc než černý displej. Donutila se tedy vstát a přešla pokoj ke svým náramkovým hodinkám, které měla položené na skříňce s líčidly a šperky. Ale ne! BYLO SEDM HODIN OSM MINUT! Za sedm minut jí odjíždí vlak do školy! Oblékla se za skoro deset sekund, seběhla dolů, popadla tašku do které si ještě hodila mluvnici a pelášila na vlak. Naštěstí (!) měla zastávku blízko a doběhla přesně, když se na nádražních hodinách přeměnilo číslo z "7:14" na "7:15". Byly to staré hodiny na baterii které tam snad musely být ještě před narozením její babičky. Jejich nádraží bylo staré a strašně to tam smrdělo nejrůznějšími pachy. Elen zavzpomínala, jak jednou nestihla vlak a když se za to ve škole omlouvala (podpořila jí i kamarádka), nenašel se nikdo, kdo by jí to věřil a ona dostala třídní důtku (jaká nespravedlnost!)! Vlak nepřijížděl a nepřijížděl. 7:16. 7:17. 7:18. 7:19. 7:20. 7:21. 7:22. 7:23. 7:24. 7:25. 7:26. 7:27... Aaach, tak větší zpoždění než deset minut vlak neměl celý její život! Musí něco dělat! Vzala mobil, že zavolá mamce, jestli by ji odvezla. Ale né, pořád byl jen černý displej a mobil nereagoval. Co teď? Má jít domů? Nebo tady zůstat trčet? Jet do školy na kole? No to asi ne, je to 25 kilometrů! Nakonec se rozhodla pro první možnost. Třeba doma ještě bude její mamka, táta nebo starší bratr… Přišla domů a první co teď potřebovala, bylo se napít a najít nějakého řidiče. Když ale Elen přišla ke kohoutku a posunula jím nahoru, nic se nestalo. Nikde žádná voda. Nechtěla ale ztrácet čas, a tak si zašla do sklepa pro džus a téměř polovinu vypila. “Mamíííííííí, tatíííííí?” “Ano drahoušku?” mamka se objevila ve dveřích, oblečená a připravená vyrazit. “Prosím tě, vzala bys mě cestou do školy? Nejel vlak a nechci riskovat další třídní důtku…” naléhala Elen. “Ale samozřejmě! Pojď honem! Musíme frčet!” řekla mamka. “Díky mami! Jsi můj zachránce!” Elen jí

skočila kolem krku. V autě byla strašná zima, trvalo celou polovinu cesty, než rozmrzlo. “Mami, mě přijde dnešek nějaký podivný. Ten nejedoucí vlak, neteče voda, nefunguje mi mobil…” “Neboj se Elenko, to se dneska nějak sešlo. Taky dneska nejsem namalovaná a nemám signál ani wifi. Možná něco s elektrikou na naší ulici. Však víš že se na rohu staví to kadeřnictví…” uklidňovala svoji dcerku mamka. “Asi máš pravdu, ale stejně…” váhala Elen. Ve škole byla kosa jako venku, ředitel povolil bundy a boty i uvnitř. Bylo zajímavé vidět své učitele a spolužáky v bundě a čepicích místo těch blbých uniforem. Elen učitelka z chemie vynadala za to, že nemá učebnici a Elen usoudila, že nemá cenu jí přesvědčovat o tom, co se stalo. Na poslední hodině byli všichni tak hladoví a rozrušení, že učitelka povolila volnou zábavu. Asi po dvaceti minutách přišel pan ředitel a celá třída ztichla jako když vypnete někomu na meetu mikrofon, když zrovna mluví. “Dobrý den vážení studenti a paní profesorko” usmál se. “Dnešek je zajímavý a podivný den pro všechny. Přišli jsme na to, co je tak podivné.” Celá třída tajila dech, dokonce i ta ukecaná Diana. Ředitel se ztěžka nadechl. “Vypadla elektrika po celém Česku.” Všichni kulili oči. Ředitel pokračoval. “Nikdo přesně neví proč, ani jak se to stalo, každopádně jsme se pomocí vysílaček dozvěděli toto. Chceme, aby jste se najedli a šli domů. Zítra si řekneme více. Prosím, aby jste zachovali klid a nepanikařili. Věřte nám. Děkuji.” Bylo ticho. Nikdo se ani nepohnul a Elen si byla jistá, že by bylo slyšet i spadnutí peříčka na zem.

V jídelně to ale bylo jiné. Všichni kecali, křičeli, diskutovali a tlačili se jeden přes druhého. Jídlo bylo studené a hnusné. Dali jim konzervy ze zásob ve skladu. Nikomu nechutnalo, ale kupodivu jedla většina dětí. Asi měli hlad. Cestou ze školy Elen potkala svou bývalou spolužačku a zároveň nejlepší kamarádku Lily. Elen začala: “Lily, já mám pocit, jakoby byl najednou celý svět naruby. Mám strach co s námi bude. Nic nefunguje. Jsme na elektřině závislí!” Lily přikývla. Chvilku šly mlčky a potom to Elen došlo. “Uvědomuješ si jaké to bude mít postihy na celé lidstvo!? Do háje!” byla úplně bez sebe. “Chápeš, co se stane s nemocnicí?!” Elen skoro křičela. “Neboj se, myslím, že mají náhradu minimálně na tři dny.” Lily se ji snažila uchlácholit, ale sama byla rozrušená. Elen ale pokračovala “Voda, nebude možné čerpat! Čističky odpadu se zastaví a budeme mít řeku znečištěnou zase jako před dvaceti lety! Firmy nebudou vyrábět produkty, nebudeme si mít čím svítit. Nebudeme si moct chatovat! Nebudeme schopni si nic uvařit! Já nebudu točit videa! V domě budeme mít zimu a nebudeme si moct zatopit! Co když se stane i něco horšího?! Co já vím, spadne elektrárna.” Elen i Lily stály na místě a koukaly do blba. Elen do zakončila: “My vlastně nebudeme skoro moct žít.”

Ten den byl strašný, Elen šla těch 25 kilometrů pěšky ale ani si to moc neuvědomovala. Když došla domů, nemohla nic než si obléct ještě jednu vrstvu oblečení a jen ležet. Ležela a přemýšlela.

Ráno se probudila a na nočním stolku měla teplý čaj. Mamka u ní seděla na posteli. Elen se chtěla posadit, ale nešlo to. “Mami?” Mamka sebou trhla, očividně dřímala. “Elenko drahoušku! Myslela jsem si, že budeš spát sto let! Omluvila jsem tě ze školy protože jsem tě nechtěla budit. Máš teplotu skoro u čtyřicítky! Jsi zpocená a ve dvě ráno jsem tě slyšela křičet.” opravdu vypadala, že má starost. Elen se zeptala “Kolik je hodin?” “Jedenáct třicet! Tak moc jsi spala už ani nepamatuji, a to jsi šla spát v devět!” smála se mamka. “Ach, měla jsem sen o tom, že vypadla elektrika na celém Česku!” Elen byla zmatená jako nikdy. “Ach, to nebyl sen. Drsná realita, ale dnes ve dvě hodiny ráno se nahodil proud a vše už funguje. Ředitel psal, ať přijdete do školy i dnes, napsala jsem mu ale, že ti není dobře.” mamka byla jako by se nic nestalo. Elen ale byla rozrušená jak jen to šlo: “Ach mami! Tak moc jsem se bála!”

Ještě ten den Elen dostala nápad a sepsala program pro školy. Týkal se přežití bez elektřiny. Uvědomovala si, jak nesmírně moc jsme všichni vázáni na elektřinu. Učila ostatní jak se rozdělává oheň a vaří se na něm, jak se pěstuje, jak se filtruje voda, jak se udržuje světlo a teplo, jak se podává první pomoc  a mnoho dalšího. Učila lidi jak přežít při něčem takovém. Učila je, uvědomit si, jak jsme závislí a jaké by byly následky a dopady při ztrátě elektriky. Učila je, že nic není samozřejmost. Později zorganizovala i tábor “bez elektriky” o který byl takový zájem, že byly ještě dva další turnusy.

Uvědomujeme si vůcec, jak moc je náš svět křehký a jak je pro nás elektřina důležitá?